Vítejte na stránkách sběratele Emanuela Petráně
Historie - KOH-I-NOOR HARDTMUTH
1. Počátky historie
Historie zakladatelského rodu Hardtmuthů sahá do 16.století do Bavorska. Pochází z oblasti Chiemsee a většina jejich příslušníků byla truhláři nebo stavitelé. V polovině 18.století se část rodu přestěhovala do Rakouska a byla určitým způsobem spojena se šlechtickým rodem Liechtensteinů.
2. Josef Hardtmuth
Zakladatel firmy Hardtmuth se narodil 13.2.1758 jako Josef Hardtmuth v Asparn an der Zaya v rodině stavitele knížete Liechtensteina. Vzhledem ke svým stavitelským schopnostem byl jako velmi mladý jmenován dvorním knížecím stavitelem u knížete Aloise Josepha von Liechtenstein. Z velkých staveb, které během života zajišťoval, byla přestavba Liechtensteinského paláce v Herrenstrasse 8 ve Vídni a později přestavba celého zámku v Lednici.
Protože působil jako stavitel na „klíč“ a musel zajišťovat veškeré stavební materiály, podařilo se mu nalézt nový druh jílu , ze kterého bylo možné vyrobit žáruvzdornou kameninu s vlastnostmi porcelánu, něco jako známý holandský fayence, ale mnohem levnější. Zvláštní předností byla vysoce kvalitní lesklá poleva v hnědé barvě, která neobsahovala žádné jedovaté příměsi jako olovo nebo cín. Na tuto kameninu získal 7.4.1812 císařský patent.
V roce 1790 založil společně s továrníkem Winklerem továrnu „Wiener Steingut“, vídeňskou kameninu, jak se tehdy nazývala. Výstavba nové továrny v Alserbachu u Vídně o dva roky později již byla realizována bez společníka Winklera. Rok 1802 byl pro Josefa Hardtmutha velmi plodný, protože se mu podařilo zvládnout dva technické problémy. Jednak zjistil, že z písku a malé přísady vápna a nikoliv teplem, ale tlakem lze získat velice pevné a dekorativní cihly (dnešní vápenopískové cihly) a nechal z nich vyrábět plot kolem celé obory o rozloze 258 ha na liechtensteinském panství ve Valticích.
2.1 Vídeňská metoda
Druhým pro nás velmi důležitým problémem, bylo vyřešení výroby umělé tuhy. Důvodem k tomu byla vlastní velká spotřeba tužek, protože Josef Hardtmuth byl velký kreslíř a rovněž je potřeboval na značení kameniny při výrobě. Jejich cena byla vysoká, protože se většinou dovážely z Anglie a v předchozí době vlivem napoleonských válek toto zboží bylo na kontinent embargované. Problém řešit podobně jako ve Francii na zakázku Academie Francaise Nicolas Jacques Conté, pařížský malíř a mechanik. Náhrada za přírodní grafit se hledala již dlouhá léta před napoleonskými válkami. Nejdále byli v Německu, kde byl sice k dispozici grafit, ale ne v takové kvalitě jako v Anglii a proto míchali dostupný grafit z Bavorska s olovem a vizmutem, vytvářeli buď pláty, které krájeli na hranaté tuhy nebo roubíky, které zakližovali do připravených prkének. Tato technologie se pak odrazila i ve slově t u ž k a v němčině Bleistift (olověná tyčka).
Oba přípravu směsi řešili stejně jako náhradu přírodního kompaktního grafitu směsí mletého grafitu a jílu, následně tepelně zpracovaného, kdy jílu se mastnotou dodají kluzné vlastnosti grafitu a směs je homogenní. Fonte ale vycházel z dosavadní technologie výroby tuhy, tj. mechanického zpracování na desku. Ta se krájela na hranolovité proužky, které se po tepelném zpracování a preparování zakližovaly do obdélníkových drážek v tužce. Tato technologie byla velice jednoduchá, ale velmi neproduktivní. Josef Hardtmuth vycházel ze zkušeností s vytlačováním vápenopískových cihel a použil technologii vytlačování směsi lisem s kruhovým průvlakem. To zproduktivnilo výrobu a hlavně zvýšilo podstatně kvalitu tuhy, protože protlačení průvlakem ještě více homogenizovalo směs, zhutnilo ji a kruhová tuha se dala válením snadno srovnat na rovnou tuhu. Rovněž výroba kruhové drážky ve dřevě byla jednodušší než výroba hranaté drážky. Tento způsob výroby tuh byl nazván „Wiener Metode“ – vídeňská metoda a její zavedení znamenalo vyřazení konkurence norimberských výrobců, kteří dosud nepřešli ani na výrobu podle Contého. Tato technologie nevyžadovala pro výrobu kvalitní anglický grafit, ale postačoval grafit z jižních Čech. Tím se vytvořila nezávislost rakouského trhu na dovozu. Výrobu tužek Josef Hardtmuth velmi rychle zavedl v továrně na kameninu a začal tyto tužky dodávat po celém Rakousku, Německu, Nizozemí, Italii, Rusku, ale i do Anglie. Úspěšnost byla podpořena cenou, protože 12 tužek bylo stejně drahých jako jedna anglická. Rozšíření výroby tužek potřebovalo kapitál. Spojil se tedy s císařským radou von Lewenau v roce 1810 a zahájil průmyslovou výrobu. Kromě grafitových tuh, začal vyrábět i některé umělé barvy, jako neapolskou žluť, černou, rumělku a jiné. V roce 1816 Josef Hardtmuth umírá a podnik vede dále jeho manželka Elizabeth Kieslerová, až do své smrti v roce 1827 a to za pomoci svého druhého manžela Johanna von Ziolecky. Poslední 4 roky působí pouze jako majitelka a řízení podniku svěřila synovi Carlovi.
3. Carl a Ludwig Hardtmuth
Druhý spolumajitel nebyl technicky založen. Jeho hlavní činnost byla hudební a společenská. Kromě jiného byl důvěrný přítel Ludwiga van Beethovena. Za jejich působení byla změněna značka firmy na L & C Hardtmuth. Carl vystudoval technickou vysokou školu ve Vídni a zcela se věnoval řízení podniku. Výroba tužek i kamenina se začala úspěšně rozrůstat a tak v roce 1829 se staví nová továrna a přepokládanou kapacitou 16 000 vltc tužek ročně. V třicátých letech devatenáctého století probíhal největší stavební boom ve Vídni, to vedlo k určitému nedostatku pracovních sil, stoupaly ceny pozemků na další rozšíření výroby, suroviny bylo nutno dovážet a stoupaly také náklady vlastní rodiny, zvláště Ludwiga, který žil převážně v Drážďanech a o výrobu se příliš nezajímal. Carl řešil většinu problémů osobně, nikoliv zprostředkovaně a to umožňovalo prosperitu celého podniku. Významné pro něj bylo setkání s Adalbertem (Vojtěchem) Lannou, budějovickým podnikatelem v roce 1824 na studiích polytechniky ve Vídni. Ten mu později nabídl, že zařídí vše potřebné pro přestěhování továrny z Vídně do Českých Budějovic, zajistí postavení továrny na „klíč“, zajistí dopravu materiálu i výrobků, protože provozoval dopravu po vodě na Vltavě a na Dunaji a byl spolupodílníkem na první železnici na kontinentě, na koněspřežce z.Č.Budějovic do Lince. Carl poměrně dlouho otálel a až 31.7.1846 podepsal smlouvu. Jako vhodný a laciný obecní pozemek bylo vybráno místo vysušeného Krumlovského rybníka mezi Vltavou a železnicí, tehdy dost daleko za městem. V roce 1847 náhle zemřel technický poradce a designovaný ředitel nové továrny Welsch, což byla velmi nepříjemná komplikace. V té době nebyla továrna ještě dokončena. Carl musel tedy do celého dění zatáhnout svého syna Franze, tehdy sotva dvacetiletého.
4. Franz Hardtmuth
Dne 9.5.1848 se začalo s výrobou kameniny a postupně se dokončovala celá továrna.Pozemky a rozsah budov odpovídá téměř současnému stavu. Tehdy se jednalo vesměs o jednopatrové budovy, které byly v sedmdesátých letech zvýšeny při druhé etapě výstavby. V roce 1852 byla tato továrna největší v Č.Budějovicích a jedna z největších v celých jižních Čechách. První etapa byla celá dokončena v roce 1862 a po roce 1868 začala další etapa. V tomto roce měla již přes 1000 zaměstnanců. Modernost výroby měla pro konkurenci burcující dopady a přinutila ji ke změně technologie. Modernizace výroby grafitového jádra udělala revoluci ve výrobě tužek, způsobila její zlevnění a zpřístupnění širší uživatelské veřejnosti. Vlastní technologie výroby tužek, zvláště dřevěného obalu se příliš nezměnila a stále se podobala truhlářské výrobě. Proto i když byla produkce nesrovnatelně vyšší než při manufakturní výrobě, nedosahovala špičkové úrovně. Problematikou komplexní technologie výroby tužek se zabýval právě Franz Hardtmuth, který krom jiného studoval v Anglii strojařinu a moderní konstrukci strojních zařízení v nově vytvářených továrnách. Zkušenosti, které takto načerpal, pak zúročil při řízení tužkárny. Během 20 let zkonstruoval a nechal vyrobit zcela nové a převratné technologické zařízení na výrobu tužek. Šel zcela moderní cestou jednoduchých jednoúčelových strojů na jednu technologickou operaci. Tyto stroje svou jednoduchostí a spolehlivostí byly velmi produktivní. Konstrukční idea jednotlivých strojů zůstala dodnes a není dosud překonaná. Tyto jednotlivé stroje si nechal vyrobit v nástrojařských podnicích v Norimberku a nepřímo tam založil tradici výroby tužkárenských strojů.
5. KOH-I-NOOR
Další jeho velmi důležitý počin bylo vytvoření nové řady vysoce kvalitních grafitových tužek. Za své studijní cesty po Anglii byl svědkem předání jednoho z největších diamantů z Indie do královského pokladu královny Viktorie. Tento diamant měl žlutou barvu a v anglické transkripci původního hindského názvu „hora světla“ - „KOH-I-NUR“nebo“KOH-I-NOOR“.Všechny dosud vyráběné tužky měly z technologických důvodů tmavou barvu a pouze několik gradací. Franz Hardtmuth navrhl zcela novou řadu o 19 stupních tvrdosti a ve žluté barvě. Dosud se tvrdost označovala pouze čísly. Široká řada gradací si vyžádala nový způsob značení. Měkké byly značeny jako B (black černé) ve stupních 1-8, tvrdé jako H (hard-tvrdé) a ve stupních 1-10, střední jako HB. Tento způsob značení se ujal a dnes je celosvětovým standardem pro označování gradací. Tyto tužky nazval KOH-I-NOOR a na trh je uvedl do té doby neobvyklým způsobem.Dosud se všechny nové výrobky zaváděly za nízkou cenu. Franz Hardtmuth začal tyto nové tužky prodávat za trojnásobnou cenu! Přátelé mu tento krok rozmlouvali, leč úspěch se dostavil nevídaný. Tento výrobek byl oceněn zlatou cenou na vídeňské jubilejní výstavě v roce 1888 a na pařížské světové výstavě v roce 1889. Úspěch této žluté tužky byl takový, že se stal standardem kvality pro ostatní výrobce, standardem třídění gradací tuh a dokonce se dostal i do názvu firmy. Po roce 1890 se už továrna přijala název KOH-I-NOOR L & C HARDTMUTH. Za své působení dostal od císaře Františka Josefa I. dne 27.10.1876 šlechtický predikát a v roce 1874 byl jmenován čestným občanem Českých Budějovic.
6. Lamezan a Herring von Frankensdorf
V roce 1870 zde byla ukončena výroba kameniny a továrna se začala věnovat výhradně psacím potřebám. Následníky Franze Hardtmutha byly tři děti, dcera Marie, provdaná za Ernesta Herringa von Frankensdorf, Mathilda, provdaná za hraběte Olivera von Lamezan a syn Franz. Koncem devadesátých let byla vytvořena celosvětová obchodní síť včetně pobočných závodů. V roce 1910 bylo období největší slávy. Jenom budějovická továrna zaměstnávala přes 1800 zaměstnanců a produkovala kolem 200 milionů tužek ročně. Měla 5 pobočných závodů a 32 prodejních filiálek po celém světě včetně Japonska. Z hlediska produkce to byla největší a nejmodernější tužkárna s kompletní výrobou od prkének až po potištěné kartónové obaly a výrobu stěrací kaučukové pryže. Zcela samostatná továrna, která nebyla závislá na subdodavatelích krom surovin. V pravém slova smyslu byla i velmi ekonomickou a byla hlavní pákou světového trhu v této oblasti. Katalog výrobků z tohoto období má 140 stran a je ukázkou velmi citlivého přístupu k zákazníkovi, všechny výrobky jsou podrobně zobrazeny a s velmi pečlivým popisem.
Toto období je velmi důležité i z hlediska značko právního. Firma KOH-I-NOOR HARDTMUTH patří k nejstarším firmám v oboru. Její název se v průběhu času měnil. Jméno firmy bylo spojeno se jménem majitele a zakladatele. S rozšiřováním svého vlivu a s přibýváním konkurence bylo nutné přidat něco trvalého a všeobecně známého. To se našlo v doplnění názvu KOH-I-NOOR a obchodně nejznámější a nejúspěšnější žluté tužky pod stejným jménem. Vazba se zdála natolik důležitá, že se dostala do názvu firmy. Tato změna proběhla v době průmyslového rozvoje na konci 19 století, kdy se také začalo s ochranou značek v mezinárodním měřítku. A tak se stala jednou z prvních chráněných firemních značek v tehdejším Rakousku Uhersku. Ochrana firemní značky a výrobkových známek má ve firmě velmi dlouhou tradici. Nejdůležitější je právě značka KOH-I-NOOR, která jako slovní je nejstarší firemní chráněnou značkou od 12.11.1894. Stejně důležité jsou i výrobkové značky. Mezi základní patří obrazová známka SLON, chráněná od roku 1903 a neodmyslitelně patřící k pryžím, značka Mephisto, která původně byla určena pro tehdy velmi populární kopírovací a inkoustové tužky, ta je chráněná od r.1901, Astra od r.1904 a Pluto od r. 1903.
7. Mezi světovými válkami
Rozpad Rakouska-Uherska a I.světová válka byla příčinou velikých ztrát. Vlivem výsledku války byla firma přinucena k oddělení anglické větve, tj. továrny a obchodní sítě, která v roce 1919 vytvořila L & C Hardtmuth Ltd London. Sice nadále spolupracovala s centrálou, ale jinak byla zcela samostatná. Pro anglickou oblast převzala i značko právní ochranu známky KOH-I-NOOR. Nové vedení v centrále pod generálním ředitelem ing.Czechem se snažilo v letech 1919 až 1929 rozpadlou obchodní síť v nově vzniklých státech obnovit. Byly tak nově vytvořeny filiálky ve Vídni, Budapešti, Drážďanech, Londýně, Paříži a Miláně. Zastoupení bylo v Krakově, Záhřebu, Bukurešti a Curychu. V roce 1919 firma odkoupila odstavenou továrnu na tužky „Lechistan“ v Krakově a 15 % podíl na fungující tužkárně „Majewski“ v Pruzskově u Varšavy. V roce 1923 se filiálky v Drážďanech a Berlíně spojují do podobné samostatné společnosti jako v Anglii, ale s daleko menší samostatností. Třicátá léta přes hospodářskou krizi znamenají veliký rozvoj, ale i velké změny. V roce 1930 přebírají 50% podíl spolu s A.W.Faber-Castell na tužkárně Johann Faber v Hermannstadtu. Podle dohody se měla firma přeměnit na akciovou společnost a všechny akcie 3 společností se měly převést na holdingovou společnost ve Švýcarsku. Snahy A.W.Faber-Castella na vytvoření holdingové společnosti nabyly úspěšné, protože německá vláda v roce 1934 tuto transakci zakázala a přinutila firmu odprodat A.W.Faber-Castell 50% podíl na firmě Johann Faber. O dva roky později otevírá firma KOH-I-NOOR zcela novou tužkárnu v Croydonu v Anglii a Müllendorfu v Rakousku. Následující rok otevírá tuhárnu v rakouském Kremsu. Další rok odkupují celou norimberskou tužkárnu VERA. Do značko právní ochrany firemní značky se dostává její grafická část „mašle“ , která začínala být chráněna od 30.9.1935. Přibyla další velká skupina dodnes používaných ochranných známek, která vznikla právě v 30 letech. Mezi ně patří Aviator, Blue Star, Selfaktor, Scala, Progresso, Gold Star, Navigátor, Omega, Studio, Negro, Mona Lisa, Technicolor, Automatic, Polycolor, a řada dalších. Nástup Hitlera a předzvěst druhé světové války znamená velmi usilovnou snahu k uchování obchodní činnosti celé společnosti. V roce 1937 se dokončila výstavby zcela nové tužkárny a pily na tužkárenská prkénka v Záhřebu (později TOZ Zagreb) . O rok později byla otevřena zcela nová továrna v Bloomsburry v New Jersey v USA. Současně byla vytvořena holdingová společnost Anova ve Švýcarsku, na kterou chtěla firma převádět obchodní a majetková práva, aby tak byl zajištěn obchod přes neutrální země. Tato snaha byla úspěšná jen částečně. Vytvořením protektorátu Čechy a Morava byly odděleny všechny afilace, která částečně vytvořila samostatná uskupení. Centrála byla násilně začleněna do říšského průmyslu, podíly a majetkové účasti na německých firmách byly odejmuty. Výroba byla převedena z kvalitní výroby na válečnou náhražkovou (tužky z lípy a olše bez preparace) Pobočky v Müllensdorfu a Krems byly uzavřeny a v Č.Budějovicích výroba snížena a zaměřena na výrobu méně kvalitních tužek.
8. Současnost
Pokud I.světová válka firmou otřásla, daleko větší otřes ji čekal v roce 1945. Dosavadní ředitelé Dr.Czech a von Karapancza byli internováni a nahrazeni. Majitelé Dr.Friedrich baron Herring a Franz Hardtmuth byli zavřeni jako váleční zločinci. Mathilda hraběnka Lamezan, Maria baronka Herčiny a Anna von Hardtmuth byly odsunuty do Rakouska. Vlivem dalšího politického dění se osamostatnily závody v Polsku, Jugoslávii a Rumunsku. Příbuzný z vedlejší větve Rohan žijící v Anglii, převzal podíl na továrně v Croydonu. Franz Hardtmuth po propuštění odešel do Anglie a spojil se s Rohanem, vytvořili seskupení Rohan-Hardtmuth a v Rakousku se spojil Herring s Lamezanem. Centrála v Č.Budějovicích byla 28.10.1945 znárodněna. Krátce poté se opět rozběhla výroba a znovu se velká část produkce pod značkou KOH-I-NOOR Hardtmuth exportovala do světa. To bylo velmi důležité z hlediska dalších sporů o značku. V roce 1947 došlo k dohodě obou skupin, kdy skupina Rohan-Hardtmuth vyměnila svůj podíl na pobočce v Miláně, Paříži a v továrně Vera za podíly skupiny Herring-Lamezan v Croydonu. Tak se obě skupiny zcela osamostatnily. V roce 1950 v „Züricher Vertrag“ Curyšské smlouvě si rozdělily trhy na zcela samostatné sféry zájmu. Skupina Rohan-Hardtmuth získala Anglii a zámoří a skupina Herring-Lamezan Evropu. Ve stejném roce založila rakouská skupina výrobu tužek v Attnangu a obnovila výrobu tuh v Müllendorfu. Jednalo se ovelmi důležitý krok z hlediska značko právního, protože „značka se lepí na výrobu“. Všechny firemní značky byly kromě Anglie a USA v držení budějovického závodu. V letech 1952-1957 vedla rakouská skupina velmi nákladné spory o přiznání značky v evropských zemích. Skupina Lamezan a Herring uvolnila působnost nad pařížskou pobočkou a přičlenila ji k firmě Maquise, která v roce 1961 zanikla. Podobný neradostný osud postihuje všechny pobočky skupiny Rohan-Hardtmuth. V roce 1954 se dostává Croydon do velkých finančních potíží a prodává továrnu v Bloomsburry Red Cedar Comp v Lewisburgu a o deset let později končí svou existenci prodejem Cryodonu firmě Eagle Pencil Comp. Koncem padesátých let existují pod zn.: KOH-I-NOOR firmy :
KOH-I-NOOR Bleistiftfabrik L & C Hardtmuth Wien
KOH-I-NOOR Hardtmuth S.p.a. Milano
KOH-I-NOOR Inc. Bloomsbury (pouze obchodní činnost)
KOH-I-NOOR L & C Hardtmuth, národní podnik České Budějovice
Spory o značku a její některé výsledky vedly vedení budějovické továrny k úhybnému manévru a vytvořili v roce 1957 pro export novou ochrannou známku Bohemia Works, která se ale po vyřešení celého sporu počátkem devadesátých let přestala definitivně používat. Současně s tím byla vytvořena celá řada výrobkových značek jako Toison d´Or, La Paloma, Sunpearl, Giconda, Mondeluz, Colorama, které si získaly dobrý zvuk. Naopak řada značek se postupem času vytratila jako : Bupen, Omnicolor, Oriental, Giraffe a Superba. I když se známka Bohemia Works přestala používat, většina nových výrobkových známek zůstala v základním souboru a stále se používá. Největší vstup na světový trh s touto novou značkou zaznamenala světová výstava v Bruselu v roce l958. To umožnilo přistoupit v roce 1960 k tzv. „Karlsbader Vertrag“ karlovarské smlouvě, která zajistila převod ochranných známek pro 6 evropských zemí, kde byl ukončen soudní spor, na skupinu Herring-Lamezan do k tomu vytvořené Etablissement International Crayomine v Liechtensteinu, jejímž zakladatelem byla holdingová společnost Anova. Hospodářské výsledky v exportu, výstavba tužkárny na Kubě v letech 1963-1964, modernizace některých tužkáren v Evropě a špatné hospodářské výsledky konkurenční skupiny Herring-Lamezan dovedly k Bernské dohodě v roce 1966, kdy se dohodla transformace tužkárny v Rakousku na akciovou společnost, prostřednictvím švýcarské firmy SAVE a.s.,
kterou jako dceřinou společnost vytvořila ANOVA. Ta odkoupila dosavadní rakouskou firmu a přetvořila ji na akciovou společnost. Akcie SAVE ANOVA prodala jak skupině Herring-Lamezan, tak budějovickému podniku. Tím se současně převedla vlastnická práva ve stejném poměru na všechny 3 firmy, jak vídeňskou akciovou společnost, tak EI Crayomine, tak i SAVE. Současně byly dohodnuty podmínky teritoriálního členění exportu. Touto dohodou byly ukončeny všechny spory o značky !
Americká KOH-I-NOOR Inc. Bloomsbury se začala věnovat výrobě příslušenství ke kreslícím stolům a vydobyla si významné postavení. V roce 1990 se spojuje s Riepe Werke Rotring Hamburg. Ten potom v roce 1996 přebírá milánská KOH-I-NOOR. V roce 1998 je celá skupina začleněna do skupiny Sanford jako součást nadnárodního koncernu Newell- Rubbermaid.
Budějovická firma vzhledem ke svému rozsahu a
vysokému podílu exportu, hlavně v dobách, kdy export byl velmi žádoucí,
byla v rámci postupného znárodňování a centralizace posilována o další
drobné výrobce školních a kancelářských potřeb. V roce 1969 přibírá
9.výrobní závod a mění se na
oborový podnik s výsadním postavením v rámci celé
tzv.socialistické soustavy. O deset let později se transformuje na trust
podniků přičleněním podniků bývalého PSTP. V té době
měl 6 národních podniků, 9 svých výrobních závodů a l odbytovou
organizaci. Zaměstnáno bylo 18 tisíc zaměstnanců s
ročním obratem 2 mld Kčs a sortimentem od
tužek přes hračky, kartáče, sportovní potřeby až po rakve. Takový trust
neměl možnost další perspektivy a proto došlo v roce 1986 k rozpadu
oborového podniku na dva samostatné podniky KOH-I-NOOR
Hardtmuth a GAMA. O dva roky později se
odděluje Centropen a o rok později i GRAFO.
V rámci privatizace v roce 1992 se podnik mění na akciovou společnost a
další samostatné subjekty jako Skalka, Neva,
Metria, Merkur, Ponas.
Privatizací bývalého závodu 04 vzniká nová firma
TUPA,
spol. s r.o. Kardašova Řečice. V tomto
období po kuponové privatizaci se stávají hlavním majitelem fondy
PPF. V roce 1994
dochází ke kapitálovému a personálnímu propojení akciových společností
KOH-I-NOOR
Hardtmuth a Gama.
,budějovický podnik se stává součástí
GAMA GRUP. Gama (výroba
zdravotnických pomůcek), KOH-I-NOOR Hardtmuth
(výroba školních, kancelářských a uměleckých
potřeb). Poté začíná proces restrukturalizace jak výroby, tak i prodeje.
Rozhodující podíl kupuje od fondů PPF rodina
Vlastislava Břízy.
V roce 1995 se definitivně vyřešila problematika
rakouské společnosti odkoupením podílů spolupodílníků a převedení všech
práv i pro SAVE a EI Crayomine na
budějovickou společnost, která rakouské firmě vzhledem k jejím silným
finančním problémům ukončila činnost. O dva roky později budějovická
firma odkoupila značko právní ochranu firemních známek pro Anglii. Tím
se ukončil definitivně více jak padesátiletý spor o značku. V roce 1996
se provádí fůze s firmou GRAFO,
v roce 1997 částečná fůze s Kovopolem.
Ve stejném roce se vytváří společně s Centropenem
účelová společnost pro obsluhu obchodních řetězců
KINPEN. V roce 1998 se koupí
akcií a transformací vytváří nová prodejní společnost pro tuzemský
prodej KOH-I-NOOR
Hardtmuth Trade,
a.s. V roce 2000 se zakládá dceřiná společnost pro výhradní
prodej na Slovensku KOH-I-NOOR
Hardtmuth Slovensko, a.s.
v dalších letech podobné společnosti pro další země:
KOH-I-NOOR
Hardtmuth POLSKA, a.s., KOH-I-NOOR Hardtmuth
ITALIA, a.s., KOH-I-NOOR
Hardtmuth
ROMANIA, KOH-I-NOOR Hardtmuth BULGARIA a KOH-I-NOOR Hardtmuth
AUSTRIA.
V současné
době firma úspěšně pokračuje a 80% své produkce expeduje do 64 zemí
světa. Tak jako Hardtmutové šli za levnější
pracovní silou a surovinami do Čech tak nyní firma KOH-I-NOOR HARDTMUTH
má od roku 2005 dceřinou firmu v Nanjingu
v Číně a další aktivitu vyvíjí v sibiřském Tomsku,
kde firma koupila blokační balík akcií. Firma
KOH-I-NOOR
HARDTMUTH pokračuje a je nadále špičkovým
tradičním výrobcem školních, kancelářských a nyní zejména uměleckých
potřeb ve střední a východní Evropě.